Miliony lidí v různých církvích po celém světě o sobě s hrdostí říkají, že jsou věřící. Tito, jinak dobří lidé, by ale měli vědět, že v dnešní době to již nestačí. Dnes je od nás všech požadováno přesvědčení!
Víra totiž nikdy neměla být něčím konečným. Měla být pouze nevyhnutelným přemostěním na cestě k plnému přesvědčení. Pokud jsme tedy uvěřili něčemu, co jsme považovali za správné, bylo následně naší povinností důsledné zkoumání všeho, co jsme přijali, aby na základě takovéhoto zkoumání mohla naše víra přerůst v přesvědčení. V skálopevné přesvědčení, opírající se o nezpochybnitelnou vnitřní jistou, že je to opravdu tak.
Každý člověk je totiž samostatně cítící a myslící bytostí. A tyto schopnosti obdržel na to, aby je také využíval! Neboť výsada myslet, jako i vyciťovat, nesou v sobě povinnost zkoumat! No a v tomto zkoumání všeho, s čím jsme konfrontováni, spočívá skutečné, plnohodnotné lidství. Každý z nás se má stát samostatně a zdravě vyciťující bytostí, vědomě a s plnou osobní odpovědností stojící ve stvoření.
Ať již jsme tedy jakéhokoliv vyznání, naší prvořadou povinností je podrobit vše v co věříme, tomu nejdůslednějšího vlastnímu, samostatnému zkoumání. Pokud ve světle tohoto zkoumání naše věrouka obstojí, pak se nám vskutku může stát plným přesvědčením, protože jsme na základě vlastního zvažování zjistili, že vše co obsahuje, opravdu souhlasí s naším nejvnitřnějším cítěním.
Pokud ale podobné prozkoumávání odhalí větší nebo menší nesrovnalosti, nelogičnosti a nejasnosti, mějme potom dostatek odvahy přiznat si, že to, v co jsme věřili, nebylo přece jen až tak správné a dokonalé. Mějme pak zároveň odvahu poohlédnout se po něčem lepším a pravdivějším. Po něčem, co odolá i tomu nejdůkladnějšímu zkoumání, aby se nám to následně mohlo stát skutečným a neochvějným přesvědčením.
Kdo si ale takovou námahu nedá a přitom se s hrdostí prohlašuje za věřícího, aniž by svou vlastní víru "prověřil" až do jejího nejhlubšího jádra, toho víru žel nelze nazvat jinak, než "slepou". Slepě totiž kráčí za něčím, čemu jen "věří", a co se mu právě pro jeho slepou víru nikdy nemůže stát plnohodnotným přesvědčením.
A pokud tedy půjdeme až do důsledků a budeme lidi dneška posuzovat podle tohoto kritéria, každý, kdo v současnosti s hrdostí hovoří o své vlastní víře, avšak žel, bez vynaložení výše zmiňované námahy, ten v podstatě pouze vydává svědectví o vlastní nesamostatnosti, nebo nechuti a neochotě k hlubokému, osobnímu zkoumání základních pravd vlastního vyznání.
Příklad z praxe: Jistá paní se setkala s informacemi, které ji vnitřně velmi hluboko oslovily, avšak vzhledem k tomu, že byla silně věřící, obrátila se na duchovního s prosbou, zda se může danou věcí i nadále zabývat.
Po velmi zběžném nahlédnutí jí dal duchovní zamítavé stanovisko a paní poslušně vše odsunula stranou. Jednoduše řečeno, "slepě" uvěřila všemu, co jí bylo doporučeno duchovní autoritou.
Na pochopení nesmírného nebezpečí podobného přístupu si udělejme určitou historickou paralelu a přenesme se do doby před 2000 lety, konkrétně do doby, kdy žil na zemi Velký Učitel a Vyslanec Světla.
Představme si, že by dotyčná paní žila právě v tomto období a že by také neměla zcela jasno v tom, jaký postoj zaujmout k účinkování nevšedního proroka z Nazaretu. Pokud by se tedy, jako silně věřící, šla zeptat duchovního o radu, určitě nám bude všem jasné, jakou by asi dostala odpověď.
Tato odpověď by byla jednoznačným zamítnutím, protože velmi dobře víme, jak se stavěla tehdejší "církevní" vrchnost k účinkování Krista. Pokud by tedy dotyčná, sice poslušně, ale "slepě" uvěřila duchovní autoritě, a celou věc by dále svým citem a svědomím samostatně nezkoumala, došlo by v jejím bytí k tomu nejtragičtějšímu omylu a selhání.
Výsada cítit a myslet nese v sobě povinnost zkoumat! Naše vlastní, samostatné cítění a myšlení jsou tou nejsprávnější cestou, kterou máme, ba musíme kráčet k přesvědčení. Nemáme být tedy duchovně líní a pohodlní, ale naopak, důslednému osobnímu zkoumání máme podrobovat úplně všechno, co se nám nabízí. Také bychom se neměli bát autorit a ani se na ně příliš spoléhat, ale naopak, měli bychom mít odvahu převzít plnou odpovědnost sami za sebe.
Mimochodem, skutečné autority, skuteční vůdci a učitelé budou lidi vždy nabádat k samostatnosti a k plnému rozvinutí jejich vlastních schopností čistého a zdravého úsudku. Skutečné autority nebudou lidem nikdy předkládat hotové "pravdy", ve které je třeba již jen "věřit", bez jejich osobního přezkoumání.
Neboť víra nesmí být slepá! Nesmí být zneužívána na to, aby se jejím prostřednictvím překlenuly všechny mezery, nelogičnosti a chyby v naukách, jako je tomu zvykem.
Tak to nikdy nebylo chtěno! Každá víra musí být nutně podrobena tomu nejdůkladnějšímu, nejpřísnějšímu, ba až bezohlednému zkoumání, aby se pak, pokud obstojí, mohla stát člověku přesvědčením.
Co však lidem brání, aby tak učinili? V první řadě navyklá pohodlnost a duchovní lenost. A zadruhé strach. Strach z toho, kolik procent Pravdy by nakonec z naší víry vůbec zůstalo.
Pokud bychom totiž podrobili zmiňovanému, bezohlednému, osobnímu a živému zkoumání vše až do toho nejhlubšího jádra, nevyhnutelně by se muselo sesypat a zhroutit to mnohé mylné, pokřivené a nesprávné, čímž jsou doslova prorostlé nauky všech současných náboženství. A po nezbytném šoku a prvním otřesu by se v probuzeném duchovním pohybu museli stát z takto vážně zkoumajících vážně hledající. Vážně hledající Pravdu! Pravdu čistou, jasnou a nezkalenou! Pravdu bez vedlejších příměsí a bludných lidských názorů.
A jelikož zmíněná Pravda na zemi existuje, měl by podobný, obecný pohyb nakonec za následek vznik jednoho jediného náboženství - náboženství Pravdy! Pravdy o životě, o jeho smyslu, o vesmíru, o stvoření a o místě člověka v něm. Pravdy, která se jediná ve své čistotě, velikosti a celistvosti, může stát člověku skutečným přesvědčením a vysvobodit ho ze všech omylů tak, jak je to zaslíbeno v Písmu.
Vzpamatujme se proto všichni, kteří v něco věříme. Slepá víra není cestou k Pravdě! Naše cítění a zdravé zvažování je mnohem více, než školená a naučená "moudrost", nebo tradice. Odvážně vpřed je Bohu milé! A toto doslova a do písmene platí i o odvaze vážně prozkoumat vše, čemu jsme dosud pouze věřili. Neboť pouze to, co obstojí v podobné zkoušce, aniž by vykazovalo chyby a nesrovnalosti, s nimiž se nelze vnitřně ztotožnit, pouze to se nám může stát přesvědčením.
Existujú veci, ktoré sa svojou obludnosťou vymykajú chápaniu normálneho človeka. Ide o veci tak fantastické a absurdné, že normálny človek pochybuje o tom, či sú reálne. Najtragickejšie však je, že ony žiaľ reálne sú! Ale pretože normálny, obyčajný človek o ich existencii pochybuje a neverí tomu, stáva sa ich obeťou. Stáva sa obeťou obludnosti, akú nepovažoval za možnú, a preto sa pred ňou ani nijako nebráni a nestavia sa jej na odpor. No a jednou z takýchto vecí je odveká snaha určitých kruhov o ovládnutie a podmanenie si čo najväčšieho počtu obyvateľstva. Najlepšie celého ľudstva. A práve tieto snahy sa v súčasnosti dostávajú do finále a my sme ich priamymi účastníkmi. Stávame sa účastníkmi veľkého finále otrockého spútania ľudstva Novým svetovým poriadkom. No a my si teraz povieme, ako tento proces prebieha, čo je jeho príčinou a ako sa voči nemu brániť. Ak ste videli čiernobiele grotesky s Charlesom Chaplinom, v jednej z nich sa živil tým, že z...
Komentáre
Zverejnenie komentára